SekalPrincip skládaných obrazů vyústil počátkem 80. let v dřevěných objektech tzv. schránkách. V nich Sekal překročil dvoudimenzionální hranici a systém ukládání a fixování nalezených fragmentů rozvinul do prostoru. Tektonický charakter těchto dřevěných konstrukcí jasně odkazuje k principu stavby, ovšem nikoliv ve smyslu utilitárních lidských obydlí, ale svatyní a chrámů, jejichž úkolem je chránit „ono“ vzácné uvnitř.  Středem Sekalových schránek však není relikvie, ale běžný předmět ze života lidí. Kus dřeva, prkénko s páskem kůže, kovový fragment jsou vnímány jako centrum našeho soustředění. Pohled diváka je intuitivně vtahován k tomuto jádru, které napůl skryté vprostřed křehké konstrukce znepokojuje svou samozřejmostí a stabilitou.