Dialektika předpokladů a reality jednoho projektu

Výstavu pořádá Společnost Topičova salonu, z.s. v prostorách Galerie 1 (Štěpánská 47, Praha 1)!

Intro z roku 2017: Kateřina Adamová (1977), Michaela Maupicová (1982-2018) a Dana Sahánková (1984) jsou autorky zabývající se především kresbou. Každá s tímto médiem zachází jinak a každá z něho vychází jiným směrem, vstříc jinému horizontu. Kateřina Adamová k sobě a k reflexi své životní role jako bytosti ve světě, Dana Sahánková přes sebe (dítě, žena) k mýtu (společenství, výchova, řád, chaos), Michaela Maupicová od sebe k jakési „culture message“ uložené v dialektice vztahu mezi během geometrické sítě ornamentů a organickým proměnlivým tvaroslovím (jednota dvojího principu řádu).

Název výstavy pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE odkazující k radikální kritické tradici DADA, v sobě zrcadlí pro současnost charakteristickou „hru s diskursem“. Kurátorsko-teoretickou hru tvářící se nezávazně, ale zároveň (již ne tak nevinně) fixující na poli vizuální kultury pravidla a mantinely pojmových konstruktů stejně jako vytvářející kánon „dějin současného umění“, jehož „platnost“ je mediálně podpírána a edičně (předčasně) stvrzována. Výstava si zvolila jako analogon k „hernímu principu současného diskursu“ oblast farmakologie, konkrétně té spjaté s oddálením početí.

Antikoncepce je na jedné straně prostředek zpříjemňující konzumní způsob života, pohodlí a klid radostného skotačivého bezčasí. Na druhou stranu má své známé stinné stránky. Lingvistické žonglování s pojmy a jejich kontexty patří k dnešku stejně jako nezávazná hra s libidem a eskalace slasti. Výstava tuto „hravost“ nezavrhuje, ale ani ji zcela nesdílí. Nahlíží ji (sebe)ironicky. Jako „fázi vývoje“, v které se samotná „anti-koncepce“ stává nově definovatelnou „kvalitou“ v rámci „post-konceptu“. Ode všeho něco lze najít a pojmenovat v dílech tří autorek. Nikdy a nikde však jako explicitní gesto. Vždy spíše v rovině sublimace, mimovolných narážek nebo vtělení. Tvorbu všech tří umělkyň lze označit za introvertní. Všechny staví na introspekci a to i tam, kde dosahují emancipace od dusivého existenčního rámce prostřednictvím abstraktních forem.

Petr Vaňous, kurátor