Uměním unikat stupiditě světa

Všechno materiální je v něm podřízeno nehmotnému a třebaže smysly tam hrají úlohu význačnou, výsledek působí povýtce duchovně,zejména když čerpá náměty z antické mytologie. V tom se projevuje Kubíčkův smysl pro tradici, to ho spojuje s Cézannem, chtějícím dojít svou objevitelskou cestou ke klasičnosti. Jeho cesta od Cézanna k Vasiliji Kandinskému, k Františku Kupkovi, ale i k Františku Foltýnovi, s nímž se coby Brňan dobře znal, je osobitá, její cena nespočívá v novotářství, ale v opravdovosti, hloubce a důslednosti myšlení naprosto svobodného, v tom, jak se malíř dotýká problémů principiálních, a zdaleka ne pouze výtvarných. V brněnském výtvarnictví po 2. světové válce byl Jánuš Kubíček beze sporu jednou z osobností nejvýznamnějších, hned vedle staršího Bohdana Laciny a Václava Zykmunda a vedle svých vrstevníků Bohumíra Matala a Dalibora Chatrného. Kubíčkovo stálé hledání podstaty má platnost o mnoho širší – nadčasovou.

Kurátoři výstavy: Jaromír Zemina, Adam Kubíček