Jan Hendrych (1936) patří k umělecké generaci, která svůj výtvarný názor formovala v tíživém klimatu propagandistických 50. let a velkou část svého života tvořila v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu. Není divu, že tito umělci hledali pevné body v meziválečné avantgardě a navazovali zpřetrhané souvislosti nejen s myšlenkami zakladatelů moderny, ale i s odkazy více než tisícileté evropské kultury.

Hendrychovo sochařství se od počátků ubírá dvěma cestami, které se v mnoha bodech setkávají. První je utvářená figurou vyrůstajícími z čistě modernistické tradice, druhá se vine cestou dadaistického a groteskního jazyka, kdy je figura stavěna do typicky civilistních situací. Převažujícím materiálem je sádra a důležitým výrazovým prostředkem textilní struktura vytvořená odlitím molitanu či vlnité lepenky.

Tematickou linii Hendrychova díla utvářejí lidské figury a hlavy vznikající od 60. let podnes. V určitých obdobích se však vynořují i další motivické okruhy. Paralelně se sochařskými pracemi vznikají kresby, vyznačující se neobvyklou lehkostí, suverenitou a bravurou, v mnohém blízkou barokním skicám.

Podobně jako mnoho dalších představitelů neoficiálního proudu tvořil Jan Hendrych od nástupu normalizace téměř dvacet let bez možnosti veřejné prezentace a publicity. Živil se převážně jako restaurátor barokních památek a z této zkušenosti zpětně čerpal poznatky a možnosti pro své dílo. Po sametové revoluci začal vyučovat na Akademii výtvarných umění, kde ještě donedávna aktivně pedagogicky působil, a kde zastával pozici studenty oceňovaného a respektovaného pedagoga.

Výstava v Klubu Topičova salonu vázaná na nedávno dovršené osmdesáté výročí narození Jana Hendrycha je jen skromným poděkováním této mimořádné sochařské osobnosti, která se zapsala do dějin sochařství 20. století dílem vystavěném na modernistické tradici a výrazovém a technologickém experimentu.

Kurátorka: Ilona Víchová